Ropucha zelená

O přítomnosti žab na naší zahradě vím už několik let. Láká je voda našem zahradním jezírku, které je pro ně výborným biotopem. Každý rok pořídím pár fotografií, ale zatím jich nikdy nebylo na celý článek. Letos, i díky covidu, jsem měla víc času na pozorování a konečně tedy mohu přinést reportáž z jejich života. Nevěřte tomu, že ropuchy jsou škaredé. Ne, jsou krásné, barevné... To jen voda jejich krásu skryje, že pak vypadají jako hrouda bláta.

Rozrazil rezekvítek

Něžné modré kvítky rozrazilu vypadají tak krásně, že člověk zapomene, že se vlastně jedná o plevel. Někteří lidé si jej prý pletou s pomněnkou, ale tomu se mi nechce věřit, protože pomněnka má pět okvětních plátků, kdežto rozrazil jen čtyři. A vůbec každá ta kytička vypadá úplně jinak.

Rozrazil má několik lidových názvů. Bouřka nebo pršavka odkazují k pověrám, že po jeho utrhnutí začne bouřka nebo se spustí déšť. Také se jí říkávalo bezekvítek, protože její kvítky mají tendenci snadno opadávat a rostlinka pak vlastně zůstává bez nich. Další názvy jsou přítržník nebo hromničník, ale u těch se mi nepodařilo dohledat důvody.

Ploštice ve fotbalovém dresu

Když jsem ještě žila v Brně, vždy na jaře jsme vysévali kopr. Tady na Hané se takovému počínání všichni docela divili: "Vždyť kopr přece roste sám jako plevel." Pravdou je, že nás nikdy nenapadlo nechat pár rostlinek vyrůst a vysemenit. To jsem odkoukala až tady od tchýňky a manžela a začala to tak taky praktikovat. V některých letech se na takto ponechaném kopru objevují nápadní černo-červeně pruhovaní brouci. Stejně vypadá i dres fotbalového klubu AC Miláno (proto ten nadpis).

Příroda na Suchým

Na letošní dovolenou jsme si pronajali chatu na břehu rybníku Suchý. Je to úplně jiný typ krajiny, než jsme z domova zvyklí. Krom toho majitelé sice mají okolní zahrádku pečlivě zesečenou, ale některé divoké květiny ponechali jako okrasné. A já je fotila. A nejen květiny... Sice i v širším okolí chaty bylo spousta dalších rostlin, brouků, motýlů ... ale to už by bylo příliš mnoho fotografií (i když jsem si některé pořídila), tak jsem se soustředila jen na "zahradu" kolem chaty, případně rostliny, které do ní alespoň částečně zasahovaly.

Začneme kytkami a jinými rostlinami:

Náprstník červený

I když je tento blog zaměřený především na "divokou přírodu" na naší zahradě, občas se prostě musím podělit i o věci, které jsem viděla někde venku.

Minulý rok jsme byli na dovolené v Krkonoších. Při první obhlídce okolí jsme objevili pár kroků za chatou malou paseku posetou náprstníky. Byla to taková krása, že jsem se tam pořád znovu a znovu vracela a fotila.

Užovka obojková

Naše zahrada vydala další ze svých tajemství. Objevila jsem užovku. Mrskala se v jezírku, tak jsem ji vylovila, abych si ji mohla prohlédnout a vyfotografovat. Ještěže nosím foťák stále u sebe! Vím už dlouho, že se tam objevují. Manžel před pár lety jednu zahlédl - tvrdil, že měla asi metr a docela ho vyděsila. Soused pak jednu velkou chytil na své zahradě a vynesl ji do parku na návsi. Já jsem dosud to štěstí neměla.

Vlaštovičník větší

Vlaštovičník znám už od dětství jako jedovatou a zároveň léčivou rostlinu. Pamatuji se na příhodu, která se stala otcovu známému, chovateli papoušků, kam jsme občas zavítali se na ptáčky podívat, zvlášť když jsme náhodou šli kolem. Jednou jsme také takhle šli kolem a loudili na tatínkovi návštěvu, jenže tatínek nám vysvětlil, že to není možné. Pan chovatel likvidoval na zahradě vlaštovičník, zřejmě si potom zapomněl umýt ruce a nasypal ptáčkům. No a ti chudáčci to nepřežili. byla jsem hodně malá, ale ta historka se mi vryla hluboko do paměti, takže dnes vytrvale sama likviduju vlaštovičník na naší zahradě, aby se náhodou nedostal do rukou dětem nebo našim mazlíčkům (slepice nevyjímaje) a nedošlo k podobné tragédii. I letos jsem všechen vlaštovičník zlikvidovala. Tedy myslela jsem si to, než jsem jednu vzrostlou rostlinu objevila v koutě za udírnou. Než jsem ji však vytrhla, udělala jsem si pár fotek do svého fotoherbáře.

Violka vonná

Violka vonná je v zahradách trpěným plevelem. Roste si divoce, kde ji napadne, ale nikdo se na ni nezlobí a nikdo ji nelikviduje. Vždyť je poslem jara, jedna z prvních květin, které na jaře vykvétají. A krásně voní. Jsem moc ráda, že ji máme i na naší zahradě... A jako taková rozhodně nesmí chybět v mém fotoherbáři (tedy na tomto blogu).

Watersex

aneb jak to dělají ryby...

Smetánka lékařská

... neboli pampeliška. Není člověk, který by ji neznal. Přiznám se, že pohled na trávník posetý žlutými "sluníčky" patří k mým oblíbeným, a to i přesto, že se vlastně jedná o plevel, kterého se dost těžko zbavuje. Vždyť její objevení signalizuje, že zima je definitivně pryč, že už konečně nastává teplé období.

Muchomůrka červená

Některé roky jsou tak suché, že v lese nezavadíte ani o prašivku. A jiné jsou naopak deštivé a teplé, přímo ráj pro houbaře. V takový rok i my párkrát vyrazíme s košíky do lesa a vracíme se obtěžkáni nejrůznějšími houbami. Donedávna mě nenapadlo si houby před sběrem vyfotit, škoda, ale snad i některý příští rok budou lesy štědré. Jediné, co jsem si na památku vyfotila, byly krásné červené muchomůrky. Bylo jich hodně, byly všude a zdobily les.

Opuncie křehká

Minulý rok jsme byli na výletě na Brněnské přehradě. Při focení jsem si náhodou povšimla, že na stráni pod námi rostou kaktusy. Bylo to v poměrně nepřístupném, skalnatém terénu na to, aby je tam někdo schválně každý rok vysazoval. Ani já se neodvážila kvůli lepším fotografiím riskovat zranění, nebo dokonce život. Musí tam růst samy od sebe!

Kaktusy v naší přírodě mě skutečně zaujaly. Po návratu domů jsem začala pátrat po dalších informacích. Kdysi jsem podobný kaktus měla i doma a tak jsem rodové jméno určila poměrně snadno. Určitě je to opuncie. Jenže jaký druh? Bohužel podle fotografií (kvůli vzdálenosti nepříliš kvalitních) se to asi určit nedá. Zkusila jsem se pozeptat kaktusářů, ti by se v tom mohli vyznat lépe. Potvrdili mi, že je to skutečně opuncie, některá z mrazuvzdorných druhů. Ale bez květu ani oni z těch lehce mázlých fotek víc nevykoukají.

Drozdí rodinka

Někdy v polovině června se nám na zahradě začali pravidelně objevovat drozdi zpěvní (Thurdus philomelos). Sbírali stébla trávy. Bylo nad slunce jasné, že si někde staví hnízdo. Chodila jsem po zahradě a hleděla do korun stromů. Marně. Už jsem se smířila s tím, že budou nejpíš hnízdit u sousedů za plotem. Proto jsem byla docela překvapená, když jsem asi za dva týdny hnízdo úplně náhodou objevila.

Jemné miniletadélko

Včera jsem při odpočinku v zahradě zahlédla něco podivného. Na trámku pergoly svítilo skoro bílé písmenko T. I na dálku bylo jasné, že tam sedí nějaký hmyz, ale jaký?

Marně jsem v  hlavě probírala všechnu havěť, co jsem kdy viděla nejen naživo, ale třebas i někde v knížce nebo časopisu. Ne, nepodobá se ničemu v mé paměti. Zvědavost mi nedala a tak jsem popadla foťák a šla toho, pro mě podivného, tvorečka blíže prozkoumat. Pohled zblízka ukázal, že je to jakýsi podivný snad motýlek s úzkými křidélky. Připomínal mi malinkaté letadélko. Rychle, než mi uletí, jsem mačkala spoušť fotoaparátu a doufala, že alespoň jeden snímek bude v ucházející kvalitě. Můj foťák totiž nemá možnost zapnout makrofoto ručně, ale nastavuje si ho sám dle velikosti a vzdálenosti objektu a svého vlastního uvážení, s čímž jsem se ani po dvou letech ještě nenaučila správně zacházet. Naštěstí se nějaká ta fotka povedla.

Pomněnka bahenní

"Pomněnka něžná

žaly světa nezná,

a když stářím vadne

volá: Nezapomeň na mě!"

Drobná rostlinka s jemnými kvítky v barvě nebe. Není snad člověk, který by ji nemiloval. Stejně tak ji však mnohý nenáviděl, když se v hodinách češtiny nechal nachytat na jejím pravopise.

Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko ...

Pozorovat svět kolem nás je úžasné dobrodružství. Sice většinu věcí známe ze školy, ale vidět na vlastní oči, že nám nekecali, je pro mě obrovským zážitkem.

Cítím se při tom jako skutečný objevitel. Ze všeho nejraději objevuji přírodu a její zákonitosti. K tomuto mi slouží především naše zahrada. Někdo se možná podiví, protože zahrada přece není opravdická příroda. To sice není, ale přesto k ní má velmi blízko a na rozdíl od opravdické přírody je stále po ruce, takže mohu objekt svého momentálního zájmu sledovat v jeho přirozeném prostředí i několik dní a dokonce i v různou denní či noční dobu, aniž bych zanedbávala své rodičovské, manželské i jiné povinnosti. Nevěřili byste jak napínavé může být pozorovat obyčejné berušky...

Roháček kozlík

Konečně vykouklo sluníčko a my se s elánem vyhrnuli ven s chalupy a hrrr do práce. Potřebovali jsme vyklidit dřevárku a udělat místo pro nějakou havěť. Naštěstí po zimě tam už moc dřeva nezbývalo.

Během práce jsem si povšimla broučka, který se mi připletl pod nohy. Nerada šlapu po těch malých tvorech, mnohé druhy mi připadají jako drahokamy. Tak jsem broučka vzala a odložila kus dál na dvůr. Ovšem po nějaké době jsem ho měla pod nohama zas. Nebo to byl jiný? Byl dost zaprášený, ale co mě zaujalo, měl na hlavičce kusadla, takový mimiaturní roháč.

Zdroj: http://kerria.pise.cz/3-rohacek-kozlik.html

Hluchavka bílá

Není snad člověka, který by ji neznal. Roste všude a kvete skoro celý rok. Malé děti si ji občas pletou s kopřivou, ale hluchavka nepálí.

Jenže vysvětlujte to malému špuntovi, který už má své špatné "zkušenosti". Jako starší děti jsme jí vytrhávali květy a sáli z nich sladkou šťávu. Byla jí jen nepatrná kapička a nás to po chvíli stejně přestalo bavit. Ne tak čmeláky a mravence.

I když je jí všude plno, patří k nejdražším léčivkám. Výkupní cena se pohybuje kolem 700,-Kč/kg. Ale zkuste si představit, kolik čerstvých kvítků musíte nasbírat, abyste měli kilo sušených. Kolik to zabere času. Jsou to zatraceně zasloužené peníze!

Popenec obecný

V dubnu se nám část zahrady pokryla souvislým kobercem s fialkovými květy. Sice nám rostlinka postupně vytlačuje trávník, ale nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Když jsem se potom snažila rostlinku určit, zjistila jsem, že ač je to úporný plevel, kterého je všude plno, také je to léčivá bylina a dokonce se používá i v kuchyni jako zelené koření.

Setkání s Esmeraldou

Věšela jsem v zahradě prádlo, když jsem za sebou uslyšela podivný zvuk. Byl silný, bylo to blízko. Stála jsem nehnutě a rozhlížela se kolem. Chtěla jsem zjistit odkud se to ozývá a co to vlastně je. Po chvíli jsem téměř přesně zaměřila místo, odkud zvuk přicházel. Stále jsem však nic neviděla. Opatrně jsem udělala krok v před. Teď jsem ji uviděla - Esmeraldu.