Vlaštovičník znám už od dětství jako jedovatou a zároveň léčivou rostlinu. Pamatuji se na příhodu, která se stala otcovu známému, chovateli papoušků, kam jsme občas zavítali se na ptáčky podívat, zvlášť když jsme náhodou šli kolem. Jednou jsme také takhle šli kolem a loudili na tatínkovi návštěvu, jenže tatínek nám vysvětlil, že to není možné. Pan chovatel likvidoval na zahradě vlaštovičník, zřejmě si potom zapomněl umýt ruce a nasypal ptáčkům. No a ti chudáčci to nepřežili. byla jsem hodně malá, ale ta historka se mi vryla hluboko do paměti, takže dnes vytrvale sama likviduju vlaštovičník na naší zahradě, aby se náhodou nedostal do rukou dětem nebo našim mazlíčkům (slepice nevyjímaje) a nedošlo k podobné tragédii. I letos jsem všechen vlaštovičník zlikvidovala. Tedy myslela jsem si to, než jsem jednu vzrostlou rostlinu objevila v koutě za udírnou. Než jsem ji však vytrhla, udělala jsem si pár fotek do svého fotoherbáře.
